Doba Alexandra velikého
Alexandrovy výboje
Po Filipově smrti v roce 336 př. n. l. nastoupil na makedonský trůn jeho dvacetiletý syn Alexandr, který se okamžitě vydal uskutečnit otcovy plány. V Korintu se nechal shromážděním řeckých poleis uznat za vůdce Řeků a poté vyrazil na sever, kde začal shromažďovat vojsko pro tažení do Persie. Jádrem tohoto vojska byli tvrdí makedonští horalové doplnění o dobrovolníky z různých koutů Řecka. V průběhu kampaně proti Ilyrům, se ale Alexandr doslechl o povstání řeckých měst, načež se ihned přemístil na jih a dobyl vzbouřené Théby. Město dal zničit a jeho obyvatelé, buď pobil, nebo prodal do otroctví. Nechal stát pouze chrámy a dům básníka Pindara. Tento akt v sobě nesl poselství dvojího druhu. Jednak tím dal najevo, že nebude tolerovat jakýkoli pokus o odpor ze strany Řeků a snadno se s ním vypořádá, zároveň chtěl prokazovat úctu a respekt k jejich kultuře, pokud ovšem setrvají v poslušnosti.
V roce 334 př. n. l. Alexandr napadl perskou říši a zvítězil nad Peršany v bitvě u Gráníku. Toto vítězství mu uvolnilo cestu k iónskému pobřeží, díky čemuž mohl osvobodit všechny zdejší řecké obce. Po uspořádání poměrů v Malé Asii postoupil na jih a přes Kilíkii pronikl do Sýrie, kde v roce 333 př. n. l. porazil perského velkokrále Dáreia III. v bitvě u Issu. Potom ovládl všechna fénická města a vstoupil do Egypta, kde narazil jen na slabý odpor, neboť Egypťané ho vítali jako osvoboditele z perského útlaku. V Amonově věštírně v oaze Siwá byl následně prohlášen za boha. Dáreios byl ochoten uzavřít s Alexandrem mír a Alexandr by se tak mohl s velkou slávou vrátit do Makedonie. Ale Alexandr byl odhodlaný dobýt celou Persii a ustanovit se vládcem světa. Ze Sýrie vytáhl na severovýchod do Mezopotámie a v bitvě u Gaugamél (331 př. n. l.) Dáreia opět porazil. Ten pak uprchl na východ, později byl však zavražděn vlastními lidmi, načež se Alexandr stal pánem celé perské říše.
Mezitím Řekové obnovili svoje úsilí o svržení makedonské nadvlády. V bitvě u Megalopole v roce 331 př. n. l. ale Alexandrův regent Antipatros porazil Sparťany, kteří se již předtím odmítli připojit ke korintskému spolku a uznat tak makedonskou nadřazenost. Alexandr zatím pokračoval dále na východ do Baktrie a Sogdiány. V roce 326 př. n. l. překročil řeku Indus a dosáhl Paňdžábu. Jeho touze postupovat po řece Ganze až do Bengálska se zde ale postavila jeho vlastní armáda. Vyčerpaná náročným tažením odmítla jít dále a vynutila si návrat do Persie. Alexandr se pak usadil v Babyloně, kde plánoval podniknout tažení na západ, nicméně v roce 323 př. n. l. zemřel.
Alexandrova říše se záhy po jeho smrti rozpadla, ovšem jeho tažení trvale změnilo řecký svět. Tisíce Řeků se už za jeho života vydaly na východ osídlit nová města, která Alexandr založil v průběhu výpravy. Nejvýznamnější z nich byla Alexandrie v Egyptě. V Malé Asii, Sýrii, Egyptě a v Baktrii postupně vznikla řecká království. Vědomosti a kultura východu a západu se začaly vzájemně ovlivňovat a působení řecké kultury se rozšířilo až na hranice Indie. Řecké obce hrály však v novém uspořádání světa podřadnou roli jak vůči helénistickým říším, tak ve vztahu k nově se formujícím řeckým spolkovým státům.
[editovat] Helénistický svět
Alexandrovu říši si mezi sebou rozdělili makedonští generálové – diadochové („nástupci“). Z následných válek známých jako války diadochů vzešly tři velké říše: v Přední Asii vznikla seleukovská říše, Egypt ovládla dynastie Ptolemaiovců, Makedonie se po mnoha zmatcích zmocnili v roce 276 př. n. l. Antigonovci, kteří utužili makedonskou hegemonii v Řecku.
Alexandrovo tažení přineslo řeckým městským státům celou řadu závažných důsledků. Horizont řeckého světa se dobytím Persie neuvěřitelně rozšířil. Nekonečné konflikty mezi obcemi z 5. a 4. století př. n. l. se v dimenzích tohoto světa jevily jako malicherné a nepodstatné. Na východě bylo založeno mnoho nových řeckých měst, čímž se systém poleis rozšířil do velké části Asie. Mnoho Řeků odešlo do Alexandrie, Antiochie a mnoha jiných měst, ležících v až tak vzdálených místech jako Baktrie či na území dnešního Pákistánu. Zde založili řecko-bakterské a později také indo-řecké království, které přežilo až do konce 1. století př. n. l.
V samotném Řecku ztrácely poleis stále více na významu. Na jejich místo nastoupily spolkové státy, které disponovaly společným občanstvím, státními orgány a vojenskou organizací. Jedním z nich byl aitólský spolek založený ve středním Řecku v druhé polovině 4. století př. n. l. Druhý podobný útvar představoval achajský spolek vzniklý spojením měst na severu Peloponésu po roce 280 př. n. l. Achajský spolek, podobně jako aitólský, byl původně namířen proti makedonské hegemonii. Achajové se ale sami brzy pokusili ovládnout Řecko a později dokonce vstupovali do proměnlivých spojenectví s makedonskými králi, kteří brzy zjistili, že nejsou dost silní na to, aby si tyto spolky dokázali úplně podmanit.
Řeckému umění, filozofii a literatuře se v helénistických státech podařilo dosáhnout nového rozmachu. Vládnoucí vrstvy seleukovské a ptolemaiovské říše napomohly rozšíření řecké civilizace a životního stylu do vzdálených zemí starověkého světa. Centrem helénstva významnějším než Athény se v této době stalo hlavní město Ptolemaiovců – Alexandrie – se svou slavnou antickou knihovnou. V další významné středisko helénistické kultury se pozvedlo maloasijské město Pergamon. Tato epocha zplodila výjimečné jedince, jakými byli matematikové Eukleidés a Archimédés, filozofové Epikúros a Zénón z Kitia stejně jako básníci Apollonios z Rhodu či Theokritos.